Článek Kláry Procházkové – Rajčete – účastnice LŠ Protos 2017 o jednom obyčejném dni na lesní škole…
5:45
„Hej Klári, vstávej, jdeme.“ Pomalu rozlepuji oči a dochází mi důsledek včerejšího spontánního rozhodnutí. Slíbila jsem, že tentokrát to dám. Soukám se ze spacáku a čučím do stěny podsady. Po chvíli se vzpamatuji a házím na sebe plavky, doufaje, že to přežiju.
5:55
Vycházím ven z podsady, kde čeká skupinka skautů s podobně vyjetými obličeji jako já. Oči jim ale září jako korálky. Dohodli jsme se totiž, že si dneska přivstaneme a půjdem opět zkusit vodu ve dva kilometry vzdáleném lomu. Představa plavání za východu slunce mě trochu ukolébá a já vyrážím se zbytkem na cestu.
6:30
Voda je jako led. Adrenalin mě nicméně nabíjí, a tak plavu skrz celé jezero. Nakonec zkoušíme i přírodní skokanský můstek v podobě skály, která trčí pár metrů nad vodou. To už za vydatného povzbuzování okolostojících.
7:00
Cestou zpět nás žene představa blížící se snídaně. Nikdo ji totiž nedělá s takovou láskou jako Minewakan. Permanentní přísun kávy v jeho kuchyni se také jeví jako velké plus.
7:30
Dorážíme do tábora, kde už se chystá k budíčku za doprovodu zpěvu a kytary. Ze stanů postupně vylézá zbytek osazenstva a protahuje se. Když nám pak padne zrak na tři obří lavory a asi osmdesát brambor, máme už o dnešní rozcvičce poměrně jasno. Rex si nás postupně staví do zástupů – nám všem by to totiž s přidanou hodnotou únavy trvalo hrozně dlouho.
7:45
Závod může začít. První v zástupu se co nejrychleji ženou k lavoru za obřího křiku zbytku a začínají loupat první brambory. Jedeme jako fretky, protože tenhle závod prostě musíme vyhrát. Když je dokonáno, vyrážíme si vyčistit chrup.
8:15
O něco později nás totiž ve velkém stanu ve tvaru chobotnice vítá Edy s ranním zamyšlením. Na dnešek totiž připadá den ve znamení radosti. Asi dvacet minut sedíme v kroužku a posloucháme vlídná a moudrá slova, která nás nastartují a inspirují do dalších hodin.
8:30
Když pak do sebe všichni vesele cpeme snídaňové chleby s pomazánkou, vzduchem se očekávání toho, co nás dnes čeká. To se později dozvídáme na nástupu a jako bonus je nám sdělen i dnešní jídelníček.
8:50
Začíná první programový blok. Jsme svědky přírodního divadla, které se odehrává na zelené louce a sledujeme příběh svaté Alžběty, patronky Světlušek. Později pak sami vymýšlíme ve skupinkách program, díky kterému bychom našim dětem přiblížili hodnoty, které vyznávala.
11:00
Dopoledne se překlopilo do poloviny a my si sedáme do hlavní budovy, kterou tvoří velká místnost a sociální zařízení. Čeká nás totiž Rysova přednáška o historii lesních škol. Přibližuje nám zejména příběh Lona, který ještě před druhou světovou válkou založil skautský duchovní odbor a po ní se mu podařilo získat krásné tábořiště u Červeného Hrádku, kde se nyní nacházíme. Zde začal pořádat duchovně zaměřené Lesní školy a z jeho kořenů se snažíme vycházet. V poslední bloku před obědem se pak opět věnujeme skautským patronům, tentokrát svatému Františkovi.
12:35
Cpeme do sebe jedno z Minewakanových skvělý jídel a nějak se nedokážeme zastavit. Nikdo z nás nechápe, jak to v těch polních podmínkách dokázal, ale je naprosto bez chyby a je ho hora. S nacpanými bříšky pak využíváme hodiny volna k plnění úkolů do mezidružinové hry Pyramis. Jedna skupina pochoduje tábořištěm a zpívá u toho něco o skautovi s nahými koleny, další loví u potoka žábu a třetí si mne ruce, že má sice na obloze najít 15 souhvězdí, ale má tím pádem pokoj až do večera.
14:10
Začíná první odpolední blok a my se těšíme, že konečně uvidíme Merkura. Bájného vůdce, který vedl Ekumenickou lesní školu hned po Lonovi. Dvaadevadesátiletý pán nám vypráví svůj neuvěřitelný život a všichni nadšeně poslouchají. Když pak kroužkem putuje řád stříbrného vlka, je nad slunce jasné, že jsme právě poznali výjimečného muže.
15:00
Přichází čas na trochu pohybu. Dělíme se proto do dvojic a psychicky se připravujeme na velký orientační závod, který bude trvat až do večerní meditace. Máme na výběr několik papírků se zvířaty, přičemž každé znázorňuje, jak moc rychle se rozhodneme běžet a jaké máme ambice. S Edem se rozhodujeme, že asi nutně nepotřebujeme běžet vše nonstop a spíš si uděláme pohodový výlet po okolí, a tak volíme jako symbol naší cesty myš. Jsou ale i tací, kteří si berou geparda a pak celou cestu běží a překonávají překážky raketovou rychlostí.
17:05
Stojíme někde uprostřed lesa a zjišťujeme, že jsme minuli odbočku. Čučíme do mapy a snažíme se zorientovat, což se nám nakonec povede, a tak konečně vyrážíme na stanoviště, které nám jako jediné chybí. Zde na nás čeká šátek, Mapa a lano na šest základních uzlů, se kterými se musíme během minuty poprat. Jaké je mé štěstí, že každý rok pořádá naše středisko přebor v uzlování. Jinak už bych dávno byla ztracená.
17:55
Navrátivši se ze závodu sedáme okamžitě do Chobotnice. Čeká nás totiž úvod k večerní meditaci. Tedy něco, co mě na Lesní škole oslovuje snad úplně nejvíc. Jela jsem sem, abych si udělala v sobě pořádek a tady mi každý večer naservírovali třičtvrtě hodiny volna v lese, kdy můžu jen přemýšlet. Buď nad zadaným tématem neb nad věcmi, které mi vrtají hlavou. Kdy jste naposledy seděli na táboře v přírodě a měli hodinu jen pro sebe? Já asi nikdy, a přitom jsem to tak moc potřebovala.
18:40
Po duchovní stravě následuje strava fyzická v podobě večeře. Po té námaze nám přijde pokaždé velmi vhod, a tak se na ni vrhneme jako kobylky.
20:30
Večerní program se nese v duchu mediální výchovy. Edy vytahuje prezentaci a vysvětluje nám zásady novinářské práce. S jejich znalostí se pak snažíme na promítaných televizních reportážích rozpoznat, v čem tyto zásady splňují a v čem případně nesplňují. Inspirace to aktuální a velmi potřebná.
22:30
Když se po večerním vyčištění zubů totálně mátožná chystám zavrtat do spacáku, cosi mě táhne zpátky do budovy. V místnosti sedí půlka kurzu a vesele se baví. V jedno rohu se hrají deskovky, ve druhém se zpívá a hraje na kytaru a uprostřed sedí na židlích skupinka a vášnivě debatuje o skautských stezkách. Nedá mi to a řadím se ke zpěvákům. Spánek je něco, co na tomhle kurzu moc nepotřebuju.
Klára Procházková – Rajče
