Je čtvrtek 11. listopadu 2021, svátek sv. Martina, Den válečných veteránů, 11. den lesní školy Protos. Nemůžu se dočkat, až se opět setkám s tou partou skvělých lidí, se kterou jsem se rozloučila na konci srpna.  Přijíždím do Prahy a potkávám se s Jirkou, Beňou, Ojtíkem a Listomilem. Společně vyrážíme směr Olomouc. V Zábřehu přisedá Křikloun. V Olomouci se vítáme s dalšími Protosáky a nasedáme do vlaku, který míří do zastávky Hrubá Voda – Smilov. Na zastávce už nás s loučemi vítají zbylí členové fialové družiny. Přicházíme na Severku. Po večerním nástupu a Minewakanově výborné večeři se pouštíme do družinového riskování. Vládne všeobecné veselí.

Páteční ráno je jako každé jiné na Protosu: Tai chi, breviář, budíček, Rexova rozcvička s důmyslně vyrobenou pomůckou, duchovní start dne a snídaně. Pak už se rozjíždí kolotoč prezentací jednotlivých účastníků. Navzájem se podporujeme a držíme pěsti. Začíná zelená družina v nových teamových tričkách. Během víkendu se postupně vystřídají všichni. Absolventské práce i jejich prezentace jsou opravdu zdařilé. Vzniká nám tak výborná zásobárna pro tvorbu kratších i delších programů a duchovních zamyšlení. Odpoledne si ještě někteří vyzkouší skok nebo let důvěry a už prolétáme nad mořem v balónu skautingu. Během dne nechybí ani Rexovy zábavné fitky. Po večerní meditaci a večeři si jdeme posedět a popovídat do čajovny. Obsluha je milá, atmosféra v čajovně příjemná, témata více než zajímavá. Den končíme skautskou večerkou. Někteří z nás se jdou ještě projít a nakonec i zahrát a zazpívat do kůlny na dřevo.

V sobotu své absolventské práce prezentují členové růžové a žluté družiny. Zdokonalujeme se v rétorice a stáváme se dobyvateli ztracené archy. Kluci a Japko se neohroženě vrhají do potoka. Díky nim získáváme bílé kameny, na které můžeme „vytesat“ svá poselství budoucím. Díky zpěvu modlitby Šema Izrael zažívám sílu našeho společenství. Nastává večer a po jednom se vydáváme na cestu. Zaplavuje mě vlna vděčnosti. Mám čas se zastavit a ohlédnout za svou skautskou, ale i životní stezkou. Vzpomínám na své první skautské krůčky a na lidi, kteří mě na cestě provázeli. Na jejich vlídné přijetí, podporu, moudrost a přátelství. Po tvářích stékají první slzy, za kterými je skrytá čirá radost z toho, že jsem skautka a mohu své skautství svobodně žít, že mohu patřit do tohoto úžasného společenství a cítit se tu jako doma. V duchu děkuji svým rodičům, kteří mě ke skautingu přivedli, své rodině, která se mnou skauting žije, všem velkým skautským osobnostem za to, že nám skautskou stezku prošlapaly. Děkuji Bohu za život, za všechny jeho barvy, za lásku, za radosti ale i životní nástrahy, díky nimž můžu růst. Setkávám se s Rysem, který mě bezpečně přenáší na druhý břeh. Vydávám se na cestu Protosem. Nejsem na ní sama. Mám ty nejlepší průvodce. Po večerním nástupu odcházíme k závěrečnému ohni. S hrdostí přijímáme lesoškolácké šátky. Stáváme se členy kruhu Protosu. Společně se radujeme, zpíváme, sdělujeme zážitky i budoucí plány. Užíváme si vzájemnou společnost a blízkost, naladění a pochopení.

Neděle už patří loučení. Společně ještě tvoříme obraz Protosu a každý si jeho část odvážíme domů. Loučení to ale ní smutné. Všem je nám tak nějak jasné, že o sobě ještě uslyšíme, že se zase brzy setkáme. Že plujeme na stejné lodi pod vlajkou Protosu. A otisk každého z nás máme ve svém srdci.

Zapsala Sisi, hrdá členka zelené družiny