Vánoce? Nejoblíbenější český svátek. Vánoce šťastné a veselé! Rodinná pohoda. Zkomplikovat to sice může nákupní třeštění před tím případně gruntování, bez kterého si Vánoce nedovedou představit hlavně mnohé ženy, ale ani to nemůže otřást tím, že se na Vánoce „přece“ všichni těšíme. No jasně – všichni ne. Nejen lékaři a sestřičky na pohotovostech či pracovníci v jiných nepřetržitých provozech, ale také ti, pro které rozhodně nejsou „svátkem rodinné pohody“, protože žádnou rodinu, případně takovou, v níž by aspoň o Vánocích vládla „pohoda“, nemají. Je jich, pravda, čím dál tím víc, ale zatím nikterak nedokáží otřást zažitým stereotypem českých Vánoc. A proč taky. Vadí to snad někomu?
Musím se přiznat, že mně to docela vadí. Protože tenhle stereotyp docela úspěšně zabraňuje mnoha lidem, aby se potkali se skutečným smyslem Vánoc. Samozřejmě, že když jsem tohle řekl, můžu být ihned dotázán, co je tedy tím „skutečným smyslem Vánoc“. Chápu, že dneska jsou lidé schopni „přeznačit“ kde co a vůbec to nepokládají za vadu. Naopak v tom vidí vlastní originalitu a tvořivost. Jelikož mám ale k tomu muži, jehož jsou Vánoce oslavou narozenin, dost blízký vztah, přece jenom trvám na tom, že Vánoce nejsou nějakou plastelínou, ze které si každý má vymodelovat to, co mu vyhovuje. Základem Vánoc je událost, kterou redaktor Lukášova evangelia vyjádřil touhle stručnou zprávou: Když tam byli, Marii se naplnil čas k porodu a porodila svého prvorozeného syna. Zavinula ho do plenek a položila do jeslí, protože v hostinci pro ně nebylo místo. (Lukáš 2,6–7). Byl bych rád, abyste nepřeslechli její střízlivost a velice hmatatelnou syrovost. Po nějaké „rodinné pohodě“ ani stopy. Ten, jehož svátkem jsou Vánoce, se narodil více méně nevítán (to spíš pozdější tradice tam přidala zástupy všelijakých obdivovatelů). A co horšího: jeho narození má vzápětí za následek docela krvavý masakr: Když Herodes poznal, že ho mudrci oklamali, nesmírně se rozhněval a dal v Betlémě a v celém okolí povraždit všechny chlapce mladší dvou let, podle času, na který se vyptal mudrců. (Matouš 2,16). Sestoupím-li tedy „k prameni“ a nebudeme se zabývat pozdějším folklorem, vidím jako bezprostřední sdělení Vánoc zakotvení v našich reálných dějinách. Ježíš Nazaretský není ani mýtus, ani pohádka. Můžeme vést debatu o tom, zda to bylo roku 7, 5 nebo 4 před naším letopočtem, ale na rozdíl od druhé poloviny 19. a první poloviny 20. století dnes prakticky žádný z historiků nepochybuje, že Ježíš Nazaretský je skutečná historická osoba. Co z toho pro nás plyne? Jednak to, že bychom měli být hodně opatrní na „pohádkového Ježíška“, nositele dárků, bez kterého si sice málokdo dovede Vánoce představit, ale od něhož cesta ke skutečnému Ježíši vede jen velmi obtížně pokud vůbec (chápu že lidem, kteří pokládají Ježíše Nazaretského za nějakou chiméru, mýtus či pohádku, to nevadí, ale službu Pravdě v tom těžko najít). Druhý důsledek by pak měl vést k tomu, abychom se snažili o tomhle Ježíši zjistit co nejvíc. Pro leckoho překvapivě jsou tím spolehlivým zdrojem evangelia. I tohle je konstatování současných historiků. Samozřejmě, že lecjaké detaily jsou těžko ověřitelné. A evangelia jsou – co se formy týče – svědectví, nikoliv nezaujaté reportáže (ty se v té době vůbec nevyskytovaly). Svědectví vždycky také obsahuje hledisko svědka – proto ostatně byla společenstvím Ježíšových následovníků vybrána svědectví čtyři. Ale pro poznání a pochopení osobnosti Ježíšovy jsou zásadním, nenahraditelným zdrojem. Jak to pěkně vyjádřil Tomáš G. Masaryk v hovorech s Karlem Čapkem: V evangeliích, v starokřesťanské literatuře vůbec i v tradici se rýsuje bohatá a jednotná osobnost Ježíšova; to se, pane, dá těžko vymýšlet a skládat pouze z řady legend. Mně stačí evangelia a stará literatura křesťanská; její obsah dává plasticky živý a pěkný obraz počátků a vývoje křesťanství, jeho učení, osob i církve, a to, zdá se mi, je věc hlavní. Jde především o hodnotu toho učení a charakter té osobnosti, jíž se toto učení přičítá. A to učení a ta osobnost jsou jedinečné, ohromné. Jsou tedy Vánoce vůbec svátky lásky? Ale ovšem, že jsou. Jenomže ne lásky „pohodové“, nýbrž lásky zraněné a zraňované. Později to apoštol Jan shrne do jediné drsné věty: Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali. (Jan 1,11). Když Ježíš v rozhovorech s Gabrielou Bossisovou chce přiblížit svůj pocit z našeho světa, udělá to takhle: Vzpomínáš si, jak ses nedávno v Paříži ocitla v rozhlasovém studiu plném hlučných a drzých lidí? Říkala sis: „Co tu dělám…“ Když jsem sestoupil z nebe na zem, mohl jsem si položit tutéž otázku, kdybych byl nepřišel proto, abych trpěl, abych vám během celého svého života podával důkazy o své lásce (On a já, str. 220). Vánoce mají posilovat naši solidaritu a empatii s těmi, kteří nejsou „v pohodě“: kteří nejsou přijímaní, kterým se nedaří, kteří prožívají těžká období svého života, pro něž „není místo“. Když budeme pozorní, tak zjistíme, že se to takovými lidmi kolem nás jen hemží. A současně by nás měly vybavit odolnou trpělivostí a důvěrou pro situaci, kdy těmi „v nepohodě“ budeme my sami. Tehdy jsme totiž v jistém podstatném smyslu nejpodobnější tomu, jehož narozeniny o Vánocích slavíme.
Jiří Zajíc – Edy